Archive:Statistika obyvatelstva na regionální úrovni

Extrakce údajů z databáze: březen 2016. Nejnovější údaje: Další informace z Eurostatu, Hlavní tabulky a Databáze. Plánovaná aktualizace článku: listopad 2017.

This Statistics Explained article has been archived - for recent articles on Population statistics at regional level see Here.

Mapy lze prohlížet v interaktivním prostředí za použití Eurostat’s Statistical Atlas (viz uživatelská příručka (v angličtině)).

Mapa 1: Naděje dožití při narození, podle regionů NUTS 2, 2014 (¹)
(roky)
Zdroj: Eurostat (demo_r_mlifexp) a (demo_mlexpec)

Obrázek 1: Rozdíl v naději dožití při narození podle pohlaví, podle regionů NUTS 2, 2014 (¹)
(rozdíl vyjádřený v letech mezi nadějí dožití žen a mužů)
Zdroj: Eurostat (demo_r_mlifexp) a (demo_mlexpec)

Obrázek 2: Rozdělení celkové populace podle širokých věkových skupin, vybrané regiony NUTS 3, k 1. lednu 2015 (¹)
(%)
Zdroj : Eurostat (demo_r_pjangrp3) a (demo_pjangroup)

Mapa 2: Podíl obyvatelstva v produktivním věku (ve věku 20–64 let) na celkové populaci, podle regionů NUTS 3, k 1. lednu 2015 (¹)
(%)
Zdroj: Eurostat (demo_r_pjangrp3) a (demo_pjangroup)

Mapa 3: Hrubá míra celkového pohybu obyvatelstva, podle regionů NUTS 3, 2014 (¹)
(na 1 000 obyvatel)
Zdroj: Eurostat (demo_r_gind3) a (demo_gind)

Mapa 4: Hrubá míra čisté migrace (včetně statistických úprav), podle regionů NUTS 3, 2014 (¹)
(na 1 000 obyvatel)
Zdroj: Eurostat (demo_r_gind3) a (demo_gind)

Obrázek 3: Hrubá míra porodnosti, podle regionů NUTS 2, 2014 (¹)
(počet živě narozených dětí na 1 000 obyvatel)
Zdroj: Eurostat (demo_r_gind3) a (demo_gind)

Obrázek 4: Úhrnná míra plodnosti, podle regionů NUTS 2, 2014 (¹)
(průměrný počet živě narozených dětí na ženu)
Zdroj: Eurostat (demo_r_frate2)

Mapa 5: Úhrnná míra plodnosti, podle regionů NUTS 3, 2014 (¹)
(průměrný počet živě narozených dětí na ženu)
Zdroj: Eurostat (demo_r_frate3) a (demo_find)

Obrázek 5: Hrubá míra úmrtnosti, podle regionů NUTS 2, 2014 (¹)
(počet úmrtí na 1 000 obyvatel)
Zdroj: Eurostat (demo_r_gind3) a (demo_gind)

Tento článek je součástí souboru statistických článků opírajících se o publikaci regionální ročenky Eurostatu. Popisuje regionální demografické vzorce v Evropské unii (EU).

Statistiky týkající se regionální demografie jsou jednou z několika mála oblastí, kde jsou shromažďovány a zveřejňovány informace na úrovni NUTS 3 pro každý z členských států EU. V době práce na tomto článku byly k dispozici nejnovější informace pro životní demografické události (narození živých dětí a úmrtí) a řadu demografických ukazatelů obecně až do konce roku 2014, přičemž údaje o počtu obyvatel a struktuře obyvatelstva jsou dostupné k 1. lednu 2015.

Analýza celkové populace podle stupně urbanizace je k dispozici v úvodu k regionální ročence Eurostatu. Regionální analýza populační projekce do roku 2050 se nachází v samostatném článku.

Hlavní statistické výsledky

Naděje dožití

Za posledních 50 let se naděje dožití při narození zvýšila v EU v průměru přibližně o 10 let, a to převážně díky lepším sociálním, ekonomickým a environmentálním podmínkám a lepší zdravotní péči. Mapa 1 představuje naději dožití při narození v regionech NUTS 2 v roce 2014.

Evropan narozený v roce 2014 má naději, že bude žít v průměru 80,9 let.

Mapa 1 ukazuje, že v roce 2014 činila naděje dožití při narození v EU-28 v průměru 80,9 let. Ve 45 regionech NUTS 2 byla naděje dožití při narození nejméně 83,0 let; nacházely se pouze v sedmi členských státech EU a ve Švýcarsku: jednalo se o 16 italských, 11 španělských a osm francouzských regionů, dva britské regiony a po jednom regionu v Rakousku, Řecku a Finsku a dále pak o pět švýcarských regionů. Nejvyšší naděje dožití byla v roce 2014 (v regionech NUTS 2) zaznamenána v regionu španělského hlavního města Comunidad de Madrid, a to 84,9 let.

Na nejnižších příčkách žebříčku se nacházelo 58 regionů NUTS 2, kde činila průměrná naděje dožití méně než 78,0 let (na mapě 1 jsou vyznačeny nejsvětlejším oranžovým odstínem); jednalo se převážně o regiony východních členských států EU – Bulharska, České republiky, Chorvatska, Maďarska, Polska, Rumunska a Slovenska – a dále o turecké regiony. Jedinými dalšími regiony v EU-28, které zaznamenaly naději dožití nižší než 78,0 let, byly tři pobaltské členské státy (každý je na této úrovni analýzy jediným regionem) a oba portugalské autonomní regiony Madeira a Açores; dále potom Černá Hora, Bývalá jugoslávská republika Makedonie (každý stát je na této úrovni analýzy jediným regionem) a Srbsko (celostátní údaje). Nejnižší naděje dožití při narození v roce 2014 (v regionech NUTS 2) činila 73,0 let a byla zaznamenána v bulharském regionu Severozapaden, který byl nejchudším regionem EU-28 (podle hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele ve standardu kupní síly (PPS)). Rozdíl v naději dožití mezi regiony Severozapaden a Comunidad de Madrid činil tedy 11,9 let.

Je důležité poznamenat, že ačkoli mapa 1 znázorňuje informace pro celkový počet obyvatel, rozdíly v naději dožití mezi muži a ženami jsou stále výrazné – navzdory datům svědčícím pro závěr, že tento rozdíl mezi pohlavími se ve většině členských států EU postupně zmenšuje. Rozdíl v naději dožití mezi pohlavími činil v EU-28 5,5 let: naděje dožití žen narozených v roce 2014 činila 83,6 let, zatímco u mužů to bylo 78,1 let. Obrázek 1 znázorňuje rozdíl mezi pohlavími v tomto ohledu v regionech NUTS 2. Rozpětí mezi největšími a nejmenšími rozdíly bylo v jednotlivých zemích poměrně malé, výjimky byly často způsobeny odlehlými hodnotami, jako jsou např. relativně malé rozdíly ve finském regionu souostroví Åland, v regionu Bratislavský kraj na Slovensku a Praha v České republice.

Struktura obyvatelstva a demografické stárnutí

Na začátku roku 2015 žilo v EU-28 508,5 milionu obyvatel. V celé EU-28 činily mladší osoby (0–19 let) k 1. lednu 2015 20,9 % celkové populace, lidé v produktivním věku (20–64 let) tři pětiny (60,2 %) celku (více informací o této podskupině viz článek o trhu práce) a přibližně 18,9 % obyvatelstva byly starší osoby (ve věku 65 let a více). Je třeba vzít v úvahu, že tyto věkové třídy použité k analýze struktury obyvatelstva v EU-28 byly přizpůsobeny (ve srovnání s předchozími vydáními regionální ročenky Eurostatu) podle věkových skupin použitých v souvislosti s cílem míry zaměstnanosti v rámci strategie Evropa 2020 (20–64 let).

Podíváme-li se na širokou věkovou skupinu osob v produktivním věku podrobněji, 12,2 % populace bylo ve věku 20–34 let (tato věková skupina je použita u některých ukazatelů v článku o vzdělávání a odborné přípravě), 28,6 % ve věku 35–54 let a 12,8 % populace bylo ve věku 55–64 let.

Demografické struktury v jednotlivých členských státech EU často vykazují nepravidelné vzorce, které by mohly ovlivnit regionální konkurenceschopnost a soudržnost. Někdy jsou tyto rozdíly zcela zjevné, například v Německu (kde je často kontrast mezi regiony na východě a na západě), ve Francii (severovýchod a jihozápad), v Itálii (sever a jih) a v Turecku (východ a západ). Tyto rozdíly lze připsat široké škále faktorů včetně klimatu, krajiny a historického, politického, sociálního a ekonomického vývoje.

Zámořské a městské regiony měly spíše mladší obyvatelstvo …

Obrázek 2 znázorňuje informace o 10 regionech úrovně NUTS 3 v EU s nejvyšším podílem mladých lidí (ve věku do 20 let), 10 regionech úrovně NUTS 3 v EU s největším podílem osob v produktivním věku (ve věku 20–64 let), přičemž údaje jsou rozděleny tak, aby ukazovaly osoby ve věku 20–34 let (včetně osob, které se stále mohou účastnit vzdělávání), 35–54 let (včetně lidí, kteří zakládají rodinu) a 55–64 let (včetně osob, které již mohly odejít do důchodu), a o 10 regionech úrovně NUTS 3 v EU s největším podílem starších osob (ve věku 65 let a více); jedná se o údaje k 1. lednu 2015.

Regiony NUTS 3 v EU s nejvyšším podílem mladých osob se obvykle nacházely v členských státech, které vykazovaly nejvyšší míru porodnosti a míru plodnosti (viz mapa 5, pokud jde o míru plodnosti), což zvyšuje relativně významný podíl mladších osob v celkovém obyvatelstvu. Byl to především případ několika irských a francouzských regionů, například francouzských zámořských regionů Guyane a La Réunion nebo předměstských regionů kolem Paříže. Věková struktura převážně městských regionů může vykazovat vyšší podíl mladých osob a osob v produktivním věku v důsledku přitažlivosti spojené s lepšími pracovními příležitostmi, které lákají jak vnitřní migranty (z jiných regionů dané země), tak migranty mezinárodní (z jiných členských států a nečlenských zemí).

... zatímco některé regiony hlavních měst disponovaly obzvláště vysokou mírou osob v produktivním věku …

Většina z 10 regionů úrovně NUTS 3 v EU s největším podílem obyvatelstva v produktivním věku byly regiony hlavních měst, šest z nich v Inner London (Spojené království), jeden v Dánsku (Byen København) a jeden v Rumunsku (Bucureşti). Dále se jednalo o dva španělské ostrovní regiony Eivissa, Formentera (na Baleárských ostrovech) a Fuerteventura (na Kanárských ostrovech) — byl v nich zaznamenán relativně malý podíl osob ve věku 20–34 let (ve srovnání s regiony hlavních měst na vrcholu žebříčku), což je zřejmě zapříčiněno tím, že mladí lidé studují v pevninském Španělsku, avšak vyšší podíl osob ve věku 35–54 a 55–64 let.

Komplexní analýzu podílu osob v produktivním věku v regionech úrovně NUTS 3 můžeme vidět na mapě 2. V 306 z 1 482 regionů na mapě (z Albánie a Srbska celostátní údaje) čítala populace v produktivním věku 62 % či více, přičemž v 61 regionech z nich dosáhl tento podíl 65 % či více. V mnoha případech se jednalo o hlavní města či jiná velkoměsta, zejména v Německu, Polsku, Rumunsku, na Slovensku a ve Spojeném království, ale spadá sem rovněž Sofia (stolitsa) v Bulharsku a Oslo v Norsku. Mezi další regiony s poměrně vysokým podílem patřily tři z osmi statistických regionů Bývalé jugoslávské republiky Makedonie.

… a ve většině regionů EU vzrostlo relativní zastoupení starších osob

Většina regionů v EU zažívá postupný nárůst relativního podílu svého staršího obyvatelstva – v důsledku významného a nepřetržitého prodlužování naděje dožití a odchodu silné generace narozené po druhé světové válce do důchodu. Tyto regiony s největším podílem starších osob lze často charakterizovat jako venkovské, poměrně odlehlé a řídce osídlené oblasti, kde nízký podíl osob v produktivním věku souvisí alespoň zčásti s nedostatkem pracovních příležitostí a příležitostí ke vzdělávání, což vede mladší generace k tomu, že odcházejí za prací nebo navazujícím studiem.

Starší obyvatelé měli obzvláště vysoké zastoupení v celkovém počtu obyvatel v několika venkovských a odlehlých regionech Řecka, Španělska, Francie a Portugalska, jakož i v řadě regionů ve východním Německu. K 1. lednu 2015 představovaly starší osoby více než jednu třetinu (33,7 %) celkového počtu obyvatel ve vnitrozemském řeckém regionu Evrytania, což byl nejvyšší podíl v EU. Region Ourense v severozápadním Španělsku byl jediným dalším regionem NUTS 3 v EU, kde starší osoby představovaly více než 30 % celkového počtu obyvatelstva, a byl jedním ze tří španělských regionů mezi deseti regiony v EU s nejvyšším podílem (28,5 % či více) starších osob na celkovém počtu obyvatel.

Pohyb obyvatelstva

Počet obyvatel EU-28 v období od 1. ledna 1960 do 1. ledna 2015 každý rok vzrostl, přičemž celkový přírůstek činil 101,7 milionu obyvatel, což odpovídá roční míře růstu 0,4 %. Z historického hlediska nárůst počtu obyvatel v EU odrážel na rozdíl od migračních vzorců z velké části vývoj přirozeného pohybu obyvatel (celkový počet narození minus celkový počet úmrtí). Podrobnější zkoumání odhalí, že přirozený přírůstek obyvatelstva u celku složeného z členských států EU-28 vrcholil v roce 1964, kdy bylo zaznamenáno o 3,6 milionu více narození než úmrtí. Porodnost poté postupně klesala a naděje dožití postupně rostla, což mělo za následek zpomalení přirozené míry přírůstku obyvatelstva. Do roku 2003 byl přirozený přírůstek obyvatelstva v členských státech EU-28 téměř vyrovnaný, jelikož počet narození překračoval počet úmrtí o méně než 100 000. Následně v některých členských státech EU opět poněkud vzrostla míra porodnosti a přirozený přírůstek obyvatelstva, ačkoli tento vzorec byl obecně zvrácen nástupem finanční a hospodářské krize v letech 2008 až 2013, kdy pohyb obyvatelstva klesl z plus 578 tisíc na plus 82 tisíc. V roce 2014 však došlo k opětovnému zvýšení přírůstku na 191 tisíc.

V roce 2014 zaznamenaly nejvyšší nárůst počtu obyvatel regiony Tower Hamlets ve východním Londýně a Ilfov kolem rumunského hlavního města

Na mapě 3 je znázorněna hrubá míra pohybu obyvatelstva v roce 2014: tyto změny jsou zapříčiněny kombinovaným účinkem přirozeného pohybu a čisté migrace mezi 1. lednem 2014 a 1. lednem 2015. Počet obyvatel EU-28 v uvedeném období vzrostl o 1,3 milionu, což odpovídá 2,5 na 1 000 obyvatel. Mezi 1 341 regiony úrovně NUTS 3 zobrazenými na mapě 3 (z regionu Mayotte ve Francii nejsou dostupné údaje) bylo v EU více regionů, které zaznamenaly nárůst počtu obyvatel (806 regionů), než regionů, kde naopak počet obyvatel klesl (530 regionů); v pěti regionech se počet obyvatel nezměnil.

Nejtmavším modrým odstínem je označeno 238 regionů úrovně NUTS 3, v nichž došlo v roce 2014 k přírůstku počtu obyvatel, a to v průměru alespoň o 8,0 na 1 000 obyvatel; v 32 z těchto regionů činil nárůst počtu obyvatel alespoň 15,0 na 1 000 obyvatel. Nejvyšší přírůstek zaznamenal region Tower Hamlets v Londýně (33,0 na 1 000 obyvatel) a následoval region Ilfov (30,6 na 1 000 obyvatel), což je region kolem rumunského hlavního města Bukurešti. Celkem 13 z těchto 32 regionů s nejvyšší hrubou mírou přírůstku počtu obyvatel se nacházelo ve Spojeném království, z toho čtyři v Outer London a šest v Inner London; devět regionů bylo v Německu, žádný z nich v hlavním městě Berlíně, avšak jedním z nich byl region Potsdam, Kreisfreie Stadt v sousedním Brandenburgu. Pěti dalšími regiony byly regiony hlavních měst Dánska, Irska, Lucemburska, Rakouska a Švédska. Mezi zbývající regiony patřily druhý rakouský region (Innsbruck), francouzský zámořský region Guyane, dva španělské ostrovní regiony (Fuerteventura a Eivissa, Formentera) a také Ilfov.

Řada regionů s ubývajícím obyvatelstvem se nacházela ve východních a jižních členských státech

V 17 regionech úrovně NUTS 3 klesl počet obyvatel v roce 2014 o více než 15,0 na 1 000 obyvatel. Tyto regiony se nacházely převážně v Bulharsku (sedm regionů), Chorvatsku (tři regiony) a Portugalsku (dva regiony) a po jednom regionu to bylo v Německu, Řecku, Lotyšsku, Litvě a Rumunsku. Největší úbytek obyvatelstva byl z regionů úrovně NUTS 3 (24,9 na 1 000 obyvatel) zaznamenán v řeckém regionu Kentrikos Tomeas Athinon a region Vidin v Bulharsku byl jediným dalším regionem, kde obyvatelstvo pokleslo nejméně o 20,0 na 1 000 obyvatel.

Soustředíme-li se na 268 regionů úrovně NUTS 3 v EU, v nichž v roce 2014 počet obyvatel poklesl o více než 4,0 na 1 000 obyvatel (na mapě 3 znázorněny nejtmavším oranžovým odstínem), zjistíme, že jsou převážně soustředěny v několika oblastech: v pobaltských členských státech, v oblouku v jihovýchodní Evropě, počínaje Chorvatskem přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko až k Řecku, v několika regionech Iberského poloostrova a v řadě východoněmeckých regionů. V řadě dalších zemí se nacházelo několik regionů, v nichž počet obyvatel klesl o více než 4,0 na 1 000 obyvatel, včetně 22 regionů, které byly rovnoměrně rozloženy v Itálii.

Mezi regiony zemí ESVO a kandidátských zemí byl největší rozdíl v růstu počtu obyvatel zaznamenán v tureckých regionech

V roce 2014 byl v regionech úrovně NUTS 3 zemí ESVO a kandidátských zemí (z Albánie a Srbska celostátní údaje) růst počtu obyvatel obecně častější, jak ukazuje mapa 3, přičemž pozitivní vývoj byl zaznamenán ve 115 regionech a pouze 25 regionů uvádělo pokles počtu obyvatel. Mezi zeměmi ESVO rostl počet obyvatel v každém regionu. K nejrychlejšímu poměrnému nárůstu počtu obyvatel došlo v regionu Oslo (hlavní město Norska) a v regionu Freiburg (západní Švýcarsko).

V kandidátských zemích byla situace méně vyrovnaná, počet obyvatel klesl v Albánii a Srbsku (celostátní údaje), v polovině z osmi regionů v Bývalé jugoslávské republice Makedonii a v 19 tureckých regionech, z nichž se většina nacházela ve střední a severovýchodní části země. Pokles počtu obyvatel v těchto tureckých regionech byl v kontrastu s velmi vysokými mírami nárůstu počtu obyvatel v jiných částech země. Turecko vykázalo nejvyšší stupeň rozdílu v pohybu obyvatelstva mezi regiony úrovně 3, kdy hrubá míra přírůstku počtu obyvatel sahala od záporných hodnot -39,3 na 1 000 obyvatel v regionu Çankiri (blízko hlavního města Ankary) až po kladných 63,8 na 1 000 obyvatel v regionu Bayburt (v severovýchodní části země). Značné rozdíly ve vývoji počtu obyvatel v tureckých regionech lze často připsat interním migračním vzorcům, pro něž je charakteristický obecný tok migrantů z východních do západních regionů.

Od roku 1985 dochází nepřetržitě k čistému přílivu migrantů do členských států EU-28

Celkový pohyb obyvatelstva vyplývá ze vzájemného působení dvou složek: přirozeného pohybu obyvatel a čisté migrace včetně statistických úprav (dále jen čistá migrace). Tyto složky se mohou kombinovat, což může vést k posílení růstu počtu obyvatel nebo poklesu počtu obyvatel nebo se při pohybu opačným směrem mohou do určité míry vzájemně vyrušit.

Z historického hlediska byly migrační vzorce v 60. letech 20. století poměrně vyrovnané a do roku 1970 došlo k čistému odlivu 707 028 osob z členských států EU-28 na jiná místa na celém světě; v celém období 1961–2014 to byl nejvyšší počet čistých emigrantů. Další čistý odliv migrantů z 28 členských států EU nastal v letech 1982 až 1984 (období recese); poté konzistentně převažovali přistěhovalci přijíždějící do EU nad odjíždějícími emigranty. Od roku 1988 překračuje kladná čistá migrace každoročně, kromě let 1991 a 1997, půl milionu osob, přičemž v 10 letech z 27 v období 1988–2014 překročila čistá migrace jeden milion osob. V roce 2003 dosáhla čistá migrace v 28 členských státech EU 1,8 milionu osob, poté se nárůst počtu obyvatel v důsledku čisté migrace zpomalil na 712 000 osob v roce 2011. V roce 2013 se čistá migrace skokově zvýšila na 1,7 milionu a v roce 2014 se udržela nad jedním milionem.

Čistá migrace do EU byla obzvláště vysoká v řadě německých regionů

Mapa 4 znázorňuje hrubou míru čisté migrace za rok 2014, která v celé EU-28 v průměru činila 2,2 na 1 000 obyvatel. Mapy 3 a 4 jsou si podobné a zdůrazňují těsný vztah mezi migračními vzorci a celkovým pohybem obyvatelstva, což plyne ze skutečnosti, že míra přirozeného pohybu obyvatelstva byla v mnoha regionech EU téměř vyrovnaná.

Čistý příliv migrantů (z jiných regionů téhož členského státu, z jiných regionů EU nebo z nečlenských zemí) byl v roce 2014 soustředěn především v různých částech Německa. Z 19 regionů s čistou migrací 15,0 či více na 1 000 obyvatel se 12 nacházelo v Německu. Pokud výčet rozšíříme na 217 regionů s čistou migrací nejméně 8,0 na 1 000 obyvatel (na mapě 4 nejtmavší modrý odstín), zvýší se počet německých regionů na 147; častou destinací migrantů bylo rovněž Spojené království (26 regionů), Francie (11 regionů), Rakousko (10 regionů) a Švédsko (9 regionů).

Nejvyšší čistý příliv migrantů byl zjištěn v regionu Ilfov v Rumunsku, kde činila hrubá míra čisté migrace 29,8 na 1 000 obyvatel. Další čtyři nejvyšší míry čisté migrace zaznamenaly německé regiony Landshut, Kreisfreie Stadt; Suhl, Kreisfreie Stadt; Leipzig, Kreisfreie Stadt a Gießen, Landkreis, kde se čísla pohybovala mezi 21,8 a 23,9 na 1 000 obyvatel. Tower Hamlets v Londýně byl jediným dalším regionem úrovně NUTS 3 s hrubou mírou čisté migrace převyšující 20,0 na 1 000 obyvatel; Luxembourg (19,9) a Frankfurt am Main, Kreisfreie Stadt (19,2) se pohybovaly mírně pod touto úrovní.

V roce 2014 zaznamenaly všechny čtyři regiony, z nichž se skládá řecké hlavní město, čistou migraci

V celé EU-28 bylo 430 regionů úrovně NUTS 3, v nichž byla v roce 2014 čistá migrace záporná (jinými slovy, více lidí region opustilo, než kolik do něj přibylo), a v 117 z nich činila hrubá míra méně než -4,0 na 1 000 obyvatel. Jednalo se o slovinské, chorvatské, maďarské, rumunské, bulharské, řecké a kyperské (na této úrovni jediný region) regiony ve východní a jižní Evropě, o pobaltské členské státy v severní Evropě, několik regionů na Iberském poloostrově, sousedící regiony Île de France a Champagne-Ardenne ve Francii, množství irských regionů a dále o několik regionů v dalších zemích. Mezi nimi bylo také osm regionů hlavních měst, včetně všech čtyř regionů, z nichž se skládá řecké hlavní město Atény, jednoho z regionů Inner London, Paris, Bucureşti a Kypr. Největší zápornou hrubou míru čisté migrace zaznamenal irský region Border a jeden z regionů řeckého hlavního města Kentrikos Tomeas Athinon, kde se míra čisté migrace propadla na -21,1 na 1 000 obyvatel.

REGIONY ZBLÍZKA

Border, Irsko

Nejnižší hrubou míru čisté migrace zaznamenal z regionů úrovně NUTS 3 v EU region Border v Irsku; v roce 2014 zde činila hrubá míra čisté migrace (rozdíl mezi mírou přistěhování a vystěhování) -21,1 na 1 000 obyvatel.

©: Scollonp

Pokud jde o země ESVO a kandidátské země, čistá migrace vykazovala v roce 2014 velmi odlišné tendence (z Albánie a Srbska jsou k dispozici pouze celostátní údaje). Nejvíce to platilo v Turecku, kde 22 regionů úrovně NUTS 3 zaznamenalo dvoucifernou zápornou míru čisté migrace; nejnižší byla v Çankiri (severovýchodně od Ankary), a to -43.3 na 1 000 obyvatel. Oproti tomu 11 regionů úrovně NUTS 3 v Turecku vykázalo dvoucifernou kladnou míru čisté migrace; nejvíce pak v regionu Bayburt (severovýchodní Turecko) s 54,1 na 1 000 obyvatel. Čistá migrace dosahovala kladných výsledků ve všech regionech úrovně NUTS 3 v zemích ESVO, nejvíce potom v západošvýcarském regionu Freiburg, a to 14,6 na 1 000 obyvatel.

Míra porodnosti a míra plodnosti

Ženy v EU mají méně dětí, což přispívá ke zpomalení přirozeného přírůstku obyvatel či dokonce k zápornému pohybu obyvatelstva (více úmrtí než narození): viz článek o populační projekci, kde se nachází přehled projekce dopadů demografického vývoje na obyvatelstvo regionů EU.

Tento oddíl prezentuje informace o hrubé míře porodnosti (poměr počtu narození k průměrnému počtu obyvatel, vyjádřený na 1 000 obyvatel) a o míře plodnosti (průměrný počet dětí narozených jedné ženě) na regionální úrovni. V roce 2014 činila hrubá míra porodnosti v EU-28 10,1 narozených dětí na 1 000 obyvatel. V členských státech EU byla nejvyšší hrubá míra porodnosti v Irsku, a sice 14,6 narozených dětí na 1 000 obyvatel, a poměrně vysoká byla i ve Francii (12,4 narození), Spojeném království (12,0 narození) a ve Švédsku (11,9 narození). Na druhém konci žebříčku byla hrubá míra porodnosti 10,0 narozených dětí na 1 000 obyvatel nebo méně ve velké části východní Evropy (Bulharsko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko), v jižní Evropě (Řecko, Španělsko, Itálie, Malta a Portugalsko), jakož i v Německu a Rakousku.

Mezi regiony s nejvyšší hrubou mírou porodnosti v EU se zařadily regiony hlavních měst Belgie, Irska, Francie a Spojeného království

Obrázek 3 znázorňuje hrubou míru porodnosti v regionech úrovně NUTS 2 v roce 2014. Ve všech zobrazených členských státech EU i třetích zemích, kde se nachází více regionů, byla hrubá míra porodnosti v regionech hlavních měst vyšší než celostátní průměr. Některé členské státy hlásily velmi homogenní regionální hrubé míry porodnosti, např. Česká republika, Polsko a Maďarsko. V jiných zemích byla situace rozmanitější, a to často jen kvůli jednomu nebo několika málo regionům s obzvláště vysokou mírou: v Belgii byl region hlavního města Région de Bruxelles-Capitale/Brussels Hoofdstedelijk Gewest jediným regionem s vyšší hrubou mírou porodnosti než celostátní průměr, zatímco odlehlé regiony Ciudad Autónoma de Melilla a Ciudad Autónoma de Ceuta ve Španělsku a Guyane a La Réunion ve Francii hlásily podstatně vyšší míry, než jaké byly zaznamenány v jakémkoli jiném regionu těchto členských států. Tři nejvyšší hrubé míry porodnosti v regionech EU byly tedy zaznamenány v regionech Guyane, Ciudad Autónoma de Melilla a La Réunion a následovaly tři regiony hlavních měst: Inner London - East, Région de Bruxelles-Capitale/Brussels Hoofdstedelijk Gewest a Île de France, ve všech činila míra 15,0 narození na 1 000 obyvatel či více; stejně tomu bylo v regionu Outer London - West and North West.

Pět nejnižších údajů týkajících se hrubé míry porodnosti (méně než 7,0 narození na 1 000 obyvatel v roce 2014) pochází z jižních členských států – ze dvou italských, dvou portugalských a jednoho španělského regionu. Nejnižší míru porodnosti hlásí severozápadní španělský region Principado de Asturias (6,3 narození na 1 000 obyvatel).

V regionech úrovně NUTS 2 zemí ESVO činila v roce 2014 hrubá míra porodnosti obvykle 10,0–15,0 narození na 1 000 obyvatel. Jedinou výjimkou byly regiony Hedmark og Oppland (jihovýchodní Norsko) a tři švýcarské regiony – Espace Mittelland, Ostschweiz a Ticino – ve všech čtyřech zmíněných regionech činila hrubá míra porodnosti méně než 10,0 narození na 1 000 obyvatel.

Oproti tomu v kandidátských zemích (z Albánie a Srbska celostátní údaje) se hrubá míra porodnosti pohybovala mezi 10,0 a 15,0 narozeními na 1 000 obyvatel, s výjimkou 14 tureckých regionů úrovně NUTS 2, které dosáhly vyšší hrubé míry porodnosti. Nejvyšší míry porodnosti, 30,8 narození na 1 000 obyvatel, dosáhl jihoturecký region Şanliurfa, Diyarbakir.

V prvním desetiletí 21. století míra plodnosti klesla

Celková míra plodnosti v EU-28 na začátku století klesala. V letech 2001 a 2002 představovala 1,46 živě narozených dětí na ženu. V roce 2010 se tento počet zvýšil na 1,62, ale v roce 2013 opět poklesl na 1,54 a v roce 2014 se opět mírně zvýšil na 1,58 živě narozených dětí na ženu. V rozvinutých částech světa se úhrnná míra plodnosti ve výši 2,10 živě narozených dětí na ženu považuje za míru obnovy obyvatelstva, což je úroveň, jež zajišťuje dlouhodobou stabilitu počtu obyvatel, kdyby nedocházelo k přistěhování či vystěhování obyvatel.

Nejvyšší míra plodnosti v členských státech EU byla v roce 2014 zaznamenána ve Francii (2,01 živě narozených dětí na ženu), dále v Irsku (1,94), Švédsku (1,88) a ve Spojeném království (1,81). Míra plodnosti byla často vyšší v těch členských státech, kde byla rodina jako jednotka poměrně slabá (nízký podíl manželství a vysoký podíl dětí narozených mimo manželství), kde byla poměrně obvyklá nestálost párů (poměrně vysoká míra rozvodovosti) a kde byla vysoká účast žen na trhu práce. Ve 13 členských státech EU činila míra plodnosti 1,50 živě narozených dětí na ženu či méně; nejnižší míru zaznamenalo Portugalsko (1,23 živě narozených dětí na ženu).

Rozdíly v plodnosti mezi jednotlivými regiony mohou být spojeny s celou řadou faktorů, k nimž mimo jiné patří: socioekonomická struktura obyvatelstva (například dosažené vzdělání, profesní status, příjem nebo věk); bydliště (například dostupnost infrastruktury, zařízení péče o děti nebo trh s byty) nebo kulturní faktory (například náboženská víra a zvyky, postoje k rození dětí mimo manželství nebo postoje k antikoncepci). Rozložení míry plodnosti v regionech úrovně NUTS 2 je znázorněno na obrázku 4: jeví se stejně jako na obrázku 3 velmi homogenní, jelikož většina regionů v témže členském státě zřídkakdy uvedla hodnoty, které by se výrazně lišily od celostátního průměru v roce 2014. Výjimku z tohoto pravidla představují opět odlehlý španělský region Ciudad Autónoma de Melilla a francouzské zámořské regiony Guyane, La Réunion, Guadeloupe a Martinique; to byly jediné regiony NUTS 2, kde úhrnná míra plodnosti v roce 2014 převýšila přirozenou míru obnovy obyvatelstva 2,10.

Analýza míry porodnosti v regionech úrovně NUTS 2 v zemích ESVO potvrdila, že se konzistentně nachází pod přirozenou mírou obnovy obyvatelstva. Stejně tomu bylo v kandidátských zemích (z Albánie a Srbska celostátní údaje) s výjimkou Turecka. V Turecku panoval jasný rozdíl mezi západními regiony (s poměrně nízkou mírou plodnosti) a východními regiony (s podstatně vyšší mírou): např. nejnižší míra plodnosti (1,59 živě narozených dětí na ženu) byla zaznamenána v regionu Zonguldak, Karabük, Bartin na pobřeží Černého moře, nejvyšší míra naopak v regionu Şanliurfa, Diyarbakir (3,91 živě narozených dětí na ženu) — v tomto regionu byla také nejvyšší hrubá míra porodnosti v Turecku (viz výše).

Nejvyšší míru plodnosti hlásí převážně francouzské a britské regiony

Mapa 5 představuje podrobnou analýzu téhož ukazatele a znázorňuje míru plodnosti v regionech úrovně NUTS 3. Francouzský zámořský region Guyane a španělské odlehlé území Ciudad Autónoma de Melilla hlásily za rok 2014 3,50 (Guyane) a 2,70 (Melilla) živě narozených dětí na ženu. Následoval region Seine-Saint-Denis (v blízkosti francouzského hlavního města) a další francouzský zámořský region La Réunion. Celkem 34 regionů úrovně NUTS 3 zaznamenalo míru plodnosti vyšší než 2,10, přičemž více než polovina z nich (celkem 20) se nacházela ve Francii a více než čtvrtina (9) ve Spojeném království. Podobnou situaci můžeme pozorovat ve 186 regionech úrovně NUTS 3, kde činila míra plodnosti 1,90 nebo více (na mapě 5 nejtmavší oranžový odstín) – více než tři čtvrtiny těchto regionů se nacházejí ve Francii nebo ve Spojeném království, dále sem patřilo šest z osmi irských regionů a 10 z 21 švédských regionů.

REGIONY ZBLÍZKA

Douro, Portugalsko

Míra plodnosti ve výši 2,10 živě narozených dětí na ženu se v rozvinutých zemích považuje za míru přirozené obnovy obyvatelstva; je to úroveň, jež zajišťuje dlouhodobou stabilitu počtu obyvatel, kdyby nedocházelo k přistěhování či vystěhování obyvatel. Napříč evropskými regiony je míra plodnosti obecně mnohem nižší: např. Douro byl jedním z portugalských regionů úrovně NUTS 3, který v roce 2014 zaznamenal nižší míru plodnosti než 1,0 živě narozených dětí na ženu.

©: Aires Almeida

Naopak nejnižší míra plodnosti (méně než 1,35) byla zaznamenána převážně v Německu a také ve východních a jižních členských státech, zejména na Kypru (na této úrovni členění jediný region), v Portugalsku (ve 22 z 25 regionů), Španělsku (v 37 z 59 regionů), na Slovensku (v pěti z osmi regionů) a v Polsku (ve 42 ze 72 regionů) a v menší míře v Řecku a Itálii.

V roce 2014 nehlásil žádný region úrovně NUTS 3 zemí ESVO míru plodnosti vyšší než 2,10, avšak čtyři norské regiony, jeden švýcarský a jeden islandský region zaznamenaly míru plodnosti vyšší než 1,90, nejvyšší míru potom hlásil islandský region Landsbyggð (2,03).

V kandidátských zemích (z Albánie a Srbska celostátní údaje) hlásily v roce 2014 tři z osmi regionů Bývalé jugoslávské republiky Makedonie míru plodnosti nižší než 1,35. Oproti tomu v Turecku přesahovala míra plodnosti v 29 regionech 2,10 a v dalších 13 regionech činila 1,90 či více. V roce 2014 byly dvě nejvyšší míry zaznamenány v západotureckých regionech Şanliurfa (4,52) a Sirnak (4,22). Mezi těmito poměrně vysokými mírami plodnosti a mírami ve většině západotureckých regionů byl ostrý kontrast, jelikož míry plodnosti v západotureckých regionech se obecně pohybují v rozmezí od 1,5 do 1,9 živě narozených dětí na ženu (což více odpovídá situaci v EU).

Míra úmrtnosti

V roce 2014 zemřelo v EU-28 jako celku 4,94 milionu osob, což bylo o 1,1 % méně než v roce 2013. Hrubá míra úmrtnosti v roce 2014 v EU-28 činila 9,7 úmrtí na 1 000 obyvatel a sahala od 15,1 v Bulharsku, 14,3 v Lotyšsku a 13,7 v Litvě až po méně než 8,0 úmrtí na 1 000 obyvatel na Maltě, v Lucembursku, Irsku a na Kypru.

Hrubá míra úmrtnosti obecně odráží strukturu obyvatelstva (u starších osob je úmrtí pravděpodobnější), stejně jako pravděpodobnost onemocnění konkrétní nemocí nebo úmrtí v důsledku vnější příčiny; je třeba poznamenat, že regionální statistiky některých příčin úmrtí (od nemocí oběhové soustavy po rakovinu) jsou představeny v článku o zdraví.

Na obrázku 5 je naznačeno, jak různé jsou míry úmrtnosti v jednotlivých regionech úrovně NUTS 2. Můžeme ho porovnat s obrázkem 3, který znázorňuje podobnou analýzu hrubé míry porodnosti; z porovnání vyplývá, že hrubá míra úmrtnosti se obecně v jednotlivých regionech liší více než hrubá míra porodnosti. Nejvyrovnanější údaje týkající se míry úmrtnosti v jednotlivých regionech hlásí Česká republika, oproti tomu ve Španělsku, Francii a Spojeném království byly rozdíly mnohem větší. Relativně různorodou míru úmrtnosti vykazují také turecké regiony. Téměř ve všech členských státech, v nichž se nachází více než jeden region, byla hrubá míra úmrtnosti v regionu hlavního města nižší než celostátní průměr, jedinými výjimkami z tohoto pravidla byla hlavní města Chorvatska, Polska a Slovinska; stejně tomu bylo ve Švýcarsku.

V roce 2014 zaznamenaly nejvyšší hrubou míru úmrtnosti v EU čtyři bulharské regiony, a to 14,5 až 19,8 úmrtí na 1 000 obyvatel. Nejvyšší hrubá míra úmrtnosti byla v severním regionu Severozapaden, v němž je také nejnižší naděje dožití. Nejnižší hrubou míru úmrtnosti vykázal francouzský zámořský region Guyane, a to 3,1 úmrtí na 1 000 obyvatel. Stejně nízkou míru měl i turecký region Mardin, Batman, Sirnak, Siirt. Mezi další regiony v EU s nízkou mírou úmrtnosti patří Inner London - East (4,3) a Inner London - West (4,7). Nízkou hrubou míru úmrtnosti měla i řada dalších regionů hlavních měst, např. ve Francii, Irsku, Španělsku, Lucembursku (na této úrovni členění jediný region), Švédsku a Finsku.

Dětská úmrtnost

Výrazné zvýšení naděje dožití, jehož bylo v EU v posledních letech dosaženo, neplyne pouze z toho, že lidé žijí déle, ale rovněž ze snížení míry dětské úmrtnosti. V roce 2014 zemřelo v EU-28 přibližně 19 100 dětí před dosažením jednoho roku. Rovnalo se to míře dětské úmrtnosti 3,7 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí, ve srovnání s mírou 5,3 před deseti lety a 32,8 před padesáti lety.

Obrázek 6 znázorňuje míru dětské úmrtnosti v regionech úrovně NUTS 2 v roce 2014. Obzvláště velké rozdíly v míře dětské úmrtnosti mezi jednotlivými regiony vykazovaly z členských států EU Slovensko, Finsko, Francie a Rakousko; poměrně velké rozdíly ve Finsku byly způsobeny zvláštní situací v ostrovním regionu Åland, kde ve věku do jednoho roku nezemřelo ani jedno dítě (míra dětské úmrtnosti tedy činila 0,0). Kromě Åland byla v regionech EU nejnižší míra zaznamenána v západorakouském regionu Vorarlberg, a to 0,7. Ve třech regionech východní Evropy však byla zaznamenána míra nejméně 10,0 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí: Sud-Est (Rumunsko), Yugoiztochen (Bulharsko) a Východné Slovensko (Slovensko). V pěti členských státech, v nichž je více než jeden region, byla míra dětské úmrtnosti v regionu hlavního města vyšší než celostátní průměr, a sice v Chorvatsku, Portugalsku, Španělsku, Nizozemsku a Rakousku; stejně tomu bylo v Norsku.

Pokud jde o země ESVO, na Islandu, v Lichtenštejnsku a ve všech sedmi regionech úrovně NUTS 2 v Norsku byla míra dětské úmrtnosti nižší než průměr v EU-28. Švýcarsko zaznamenalo v průměru mírně vyšší míru dětské úmrtnosti, avšak regiony Région lémanique, Espace Mittelland a Ticino také vykázaly nižší míru než průměr v EU-28.

Vyšší míru dětské úmrtnosti mají kandidátské země (z Albánie a Srbska celostátní údaje), a to od 4,9 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí v Černé Hoře (na této úrovni členění jediný region) po 11,1 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí v Turecku. V Turecku panovaly mezi jednotlivými regiony, pokud jde o míru dětské úmrtnosti, značné rozdíly: od 7,0 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí v regionu hlavního města Ankara, po 16,9 úmrtí na 1 000 živě narozených dětí v jižním regionu Gaziantep, Adiyaman, Kilis.

Zdroje a dostupnost údajů

Eurostat sbírá širokou škálu regionálních demografických statistik: zahrnují údaje o počtu obyvatel a také údaje o různých demografických událostech, které mají vliv na počet, strukturu a specifické charakteristiky obyvatelstva. Tyto údaje lze použít k celé škále činností v oblasti plánování, monitorování a hodnocení v řadě důležitých oblastí sociálních a hospodářských politik, např. při:

analýze stárnutí obyvatelstva a jeho vlivu na udržitelnost a blahobyt;
hodnocení ekonomického dopadu demografické změny;
výpočtu měr a ukazatelů na obyvatele, např. regionálního hrubého domácího produktu na hlavu, který lze použít k přidělování prostředků ze strukturálních fondů ekonomicky znevýhodněným regionům;
tvorbě a sledování přistěhovaleckých a azylových systémů.

Právním základem pro sběr statistiky obyvatelstva je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1260/2013 o evropské demografické statistice a jeho prováděcí nařízení (EU) č. 205/2014. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 862/2007 stanoví sběr statistiky Společenství v oblasti migrace a mezinárodní ochrany, spolu s prováděcím nařízením (EU) č. 351/2010.

Více informací: viz zvláštní sekce o populační projekci na stránkách Eurostatu.

Statistika pohybu a struktury obyvatelstva se stále častěji používá jako podklad při tvorbě politik a ke sledování demografického chování v politických, hospodářských, sociálních nebo kulturních souvislostech. Evropský parlament přijal usnesení o „demografických změnách a jejich důsledcích pro budoucí politiku soudržnosti EU“ (2013/C 153 E/02), které zdůraznilo, že demografický vývoj v regionech by měl být statisticky hodnocen, a zdůraznilo, že demografické změny by měly být v budoucí politice soudržnosti posuzovány jako průřezový cíl.

NUTS

Údaje uvedené v tomto článku vycházejí výhradně z verze NUTS z roku 2013.

Definice ukazatelů

Nadějí dožití při narození je průměrný počet let, jichž se může novorozenec dožít, jestliže během jeho života zůstanou zachovány stávající úmrtnostní poměry.

Pohyb obyvatelstva je rozdíl mezi počtem obyvatel na konci a na začátku daného období (např. jednoho kalendářního roku). Kladný pohyb obyvatelstva znamená růst počtu obyvatel, zatímco záporný pohyb obyvatelstva znamená pokles počtu obyvatel. Pohyb obyvatelstva má dvě složky.

Přirozený pohyb, který se počítá jako rozdíl mezi počtem živě narozených dětí a počtem úmrtí. Ke kladnému přirozenému pohybu, jinak také přirozenému přírůstku, dochází, pokud je počet živě narozených dětí vyšší než počet úmrtí. K zápornému přirozenému pohybu, jinak také přirozenému úbytku, dochází, pokud je počet živě narozených dětí nižší než počet úmrtí.
Čistá migrace včetně statistických úprav se počítá jako rozdíl mezi celkovým pohybem obyvatelstva a přirozeným pohybem; do statistiky čisté migrace se proto promítají všechny statistické nepřesnosti, k nimž dojde u dvou složek tohoto rozdílu, zejména u pohybu obyvatelstva. Čistá migrace včetně statistických úprav může zahrnovat kromě rozdílu mezi počtem přistěhovalých a vystěhovalých osob i jiné změny, k nimž v počtu obyvatel došlo mezi 1. lednem dvou po sobě následujících let a jež nelze přičíst narození, úmrtí, přistěhování ani vystěhování.

Hrubá míra pohybu obyvatelstva se počítá pro celkový pohyb obyvatelstva, přirozený pohyb obyvatelstva a čistou migraci včetně statistických úprav. Ve všech těchto případech se úroveň pohybu za dotčený rok srovnává s průměrným počtem obyvatel v dané oblasti za tentýž rok, přičemž výsledný poměr se vyjadřuje na tisíc obyvatel.

Hrubé míry životních demografických událostí (narození a úmrtí) jsou definovány jako poměr počtu demografických událostí k průměrnému počtu obyvatel regionu v témže roce, přičemž se opět vyjadřují na tisíc obyvatel.

Úhrnná míra plodnosti se definuje jako průměrný počet dětí, který by se za život narodil jedné ženě, pokud by její míra plodnosti během reprodukčního období odpovídala míře plodnosti podle věku, která byla pro dotčený rok zjištěna.

Míra dětské úmrtnosti je definována jako poměr mezi počtem úmrtí dětí do jednoho roku věku k počtu živě narozených dětí v regionu v témže roce a vyjadřuje se na 1 000 živě narozených dětí.

Kontext

Demografické změny v EU budou mít v nadcházejících desetiletích pravděpodobně značný význam, jelikož valná většina modelů týkajících se budoucích populačních trendů naznačuje, že obyvatelstvo EU bude z důvodu trvale nízké míry plodnosti a zvýšené dlouhověkosti i nadále stárnout.

Ačkoli důležitou roli v populační dynamice členských států EU hraje migrace, je nepravděpodobné, že by sama o sobě zvrátila probíhající trend stárnutí obyvatelstva, kterého jsme svědky v mnoha částech EU.

Sociální a hospodářské důsledky spojené se stárnutím obyvatelstva budou pravděpodobně mít pro Evropu dalekosáhlé důsledky, a to jak na úrovni členských států, tak regionů. Například nízká míra plodnosti povede ke snížení počtu studentů ve školách, bude méně osob v produktivním věku, které by podporovaly zbývající část obyvatelstva, a bude vyšší podíl starších osob (z nichž některé budou vyžadovat další infrastrukturu, zdravotnické služby a upravené bydlení). Tyto strukturální demografické změny by mohly mít dopad na schopnost vlád zvyšovat daňové výnosy, vyvažovat své finance nebo poskytovat patřičné důchody a zdravotnické služby.

Mezi regiony, které budou podle projekcí čelit největším demografickým výzvám, jsou periferní, venkovské a postindustriální regiony, kde bude počet obyvatel pravděpodobně klesat. Územní rozměr demografické změny je patrný zejména prostřednictvím:

rozdílu mezi východem a západem – řada členských států, které k EU přistoupily po roce 2004, stále dohání náskok dřívějších členů;
rozdílu mezi severem a jihem – mezi středomořskými regiony a regiony mírnějšího pásma v severní a západní Evropě často panují značné rozdíly;
rozdílného vývoje měst a venkova – většina městských regionů vykazuje neustále růst počtu obyvatel, zatímco počet obyvatel v mnoha venkovských oblastech klesá;
efektu regionu hlavního města – hlavní města a některé z jejich okolních regionů (například kolem dvou globálních metropolí EU Paříže a Londýna) vykazují účinek přitažlivosti spojený s lepšími pracovními příležitostmi;
řady příkladů rozdílů mezi regiony jednoho státu, které mohou ovlivnit regionální konkurenceschopnost a soudržnost, např. v Německu a Turecku (mezi regiony na východě a západě) nebo ve Francii, Itálii a Spojeném království (mezi severními a jižními regiony).

Rozvoj politiky

Tvůrci politik se v obavě z budoucího demografického vývoje pochopitelně zabývají řadou otázek. Evropská komise přijala sdělení s názvem „Demografická budoucnost Evropy – Učiňme z problému výhodu“ (KOM(2006) 571 v konečném znění), v němž zdůraznila pět klíčových politických řešení:

podporu demografické obnovy díky lepším podmínkám pro rodiny a lepšímu sladění pracovního a rodinného života;
podporu zaměstnanosti vytvořením většího počtu pracovních míst a prodloužením a zkvalitněním produktivního období v životě;
produktivnější a výkonnější EU, zvýšení produktivity a hospodářské výkonnosti prostřednictvím investic do vzdělávání a výzkumu;
přijímání a integraci přistěhovalců do EU;
zajištění udržitelných veřejných financí k zabezpečení přiměřených důchodů, sociálního zabezpečení, zdravotní a dlouhodobé péče.

Evropa 2020

Kromě toho se většina ze sedmi stěžejních iniciativ strategie Evropa 2020 také dotýká demografických výzev, zejména stárnutí obyvatelstva. Hlavní iniciativa Unie inovací umožňuje spojit aktéry z veřejné i soukromé sféry na různých územních úrovních k řešení různých problémů a v roce 2011 bylo zahájeno evropské inovační partnerství v oblasti aktivního a zdravého stárnutí: jeho cílem je prodloužit do roku 2020 průměrný život Evropanů v dobrém zdraví o dva roky. Další stěžejní iniciativa nazvaná digitální agenda podporuje počítačovou gramotnost a přístupnost pro starší příslušníky společnosti, zatímco agenda pro nové dovednosti a pracovní místa podporuje delší produktivní život díky celoživotnímu učení a prosazování zdravého a aktivního stárnutí. V neposlední řadě jmenujme Evropskou platformu pro boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení, jež se zabývá vhodností a udržitelností sociální ochrany a důchodových systémů a potřebou zajistit vhodnou podporu příjmů v důchodovém věku a přístup k systémům zdravotní péče.

Migrace

V květnu 2015 představila Evropská komise evropský program pro migraci, který uvádí opatření k bezprostřední reakci na příliv migrantů a žadatelů o azyl z oblasti Středozemního moře a předkládá řadu politických možností pro dlouhodobé řízení migrace do EU. Program uznává, že je zapotřebí řešit problémy humanitárního rázu, ale pokouší se také dosáhnout navracení většího počtu nelegálních migrantů, přičemž zachovává právo na azyl.

Program stanoví čtyři úrovně činností migrační politiky EU, konkrétně:

novou politiku v oblasti legální migrace — EU bude i nadále atraktivní destinací migrantů, zejména tím, že se politiky integrace migrantů stanou prioritou a řízení migrace bude probíhat formou dialogu a partnerství s třetími zeměmi, a modernizací systému modrých karet pro vysoce vzdělané osoby ze třetích zemí;
snižování motivace k nelegální migraci posílením role Frontexu, zejména pokud jde o navracení migrantů;
správu hranic — pomáhá posílit kapacity třetích zemí spravovat své hranice;
silnou společnou azylovou politiku — hodlá zajistit plné a koherentní provádění společného evropského azylového systému.

Migrační krize, která probíhala po většinu roku 2015 a v prvním čtvrtletí roku 2016, přiměla Evropskou komisi k tomu, aby v březnu 2016 předložila návrh nástroje mimořádné pomoci uvnitř EU. V rámci programu by bylo vyčleněno přibližně 700 milionů EUR, které by se (po dobu tří let) použily na odvrácení humanitární krize a rychlejší poskytování potravin, přístřeší a zdravotní péče podle potřeb uprchlíků v EU.